Německo zaplatilo desítkám, nebo dokonce statisícům přisluhovačů třetí říše. Platilo i v době, kdy mladiství vězni koncentračních táborů a lidé, kteří byli násilně odvlečeni na práce do Německa, nemohli mnohá desetiletí vymoci odškodnění. Aféra s "Hitlerovými důchody", které stále dostávají občané Belgie, kteří spolupracovali s nacisty během okupace, má pokračování. Jak se ukazuje, Německo v roce 2019 nadále vyplácí podobné důchody více než 2000 osob na celém světě.

Připomeňme, že belgický list De Morgenu zveřejnil článek, v němž bylo řečeno, že 27 občanů země stále dostává hitlerovské důchody. Jedná se buď o Belgičany, kteří bojovali na straně třetí říše během druhé světové války, nebo o jejich vdovy.

Veřejní činitelé, především členové Asociace bývalých vězňů nacistických koncentračních táborů, již dlouho předpokládali, že Belgičané, kteří sloužili Hitlerovi, včetně těch, kteří byli odsouzeni v poválečných letech, pobírají důchod od německé vlády.

Potvrdilo se to v roce 2016, kdy byly státy v souladu s novými normami EU povinny vyměňovat si informace o vyplácených důchodech. Tehdy se zjistilo, že v roce 1949 se SRN stala právní nástupkyní třetí říše v oblasti důchodových výplat.

Vojenský důchod byl zaveden v roce 1941 Adolfem Hitlerem pro ty Belgičany, kteří složili přísahu "věrnosti, loajality a poslušnosti". Důchodové platby se podle zákonů třetí říše rozšířily na Belgičany, kteří dobrovolně vstoupili do jednotek SS, a také na ty, kteří po okupaci země získali občanství třetí říše.

Belgická aféra byla bouřlivá a Ministerstvo práce a sociálních věcí Německa si pospíšilo s vysvětlením. Podle sdělení ministerstva za dávky na základě federálního zákona o zabezpečení obětí války pro ty, kteří žijí v Belgii, je zodpovědné Severní Porýní–Vestfálsko. Podle údajů finančních orgánů země v únoru 2019 obdrželo v Belgii peníze 18 osob. Německá strana tvrdí, že bývalí členové jednotek SS mezi nimi nejsou.

Francouzský list Le Figaro vydal materiál, který dokládá, že případ není omezen na přestárlé Belgičany. Ministerstvo práce a sociálních věcí Německa zaslalo odpověď na oficiální dotaz AFP, z níž vyplývá, že tzv. "Hitlerovy důchody" byly v únoru 2019 vyplaceny 2 033 občanům, žijícím v různých zemích světa.

Podle údajů ministerstva žije v Evropě největší počet takových důchodců v Polsku – 573 osob. Na druhém místě je Slovinsko (184 osob), na třetím místě Rakousko (101 osob). "Hitlerovy důchody" dostává 94 osob v České republice, 71 v Chorvatsku, 54 ve Francii, 48 v Maďarsku, 34 ve Velké Británii.

Mimo Evropu drží palmu prvenství USA – 250 "Hitlerových důchodců", následuje Kanada – 121 osob. Příjemci těchto dávek jsou i v Austrálii, i v Brazílii, dokonce i v Thajsku.

V roce 1951 Spolková republika Německo schválila zákon o odškodnění obětí války, který de facto potvrdil finanční záruky zavedené v roce 1941 Adolfem Hitlerem. Osoby uznané za válečné zločince a také příslušníci SS byly z působnosti zákona vyřazeni.

Osoba, která může prokázat škodu na zdraví způsobenou během vojenské služby nebo z důvodu válečných okolností, může podle zákona dostávat dávky.

Německá vláda se v této věci řídí koncepcí, že oběťmi války jsou ti, kteří bojovali na straně Hitlera, pochopitelně, a pokud nebyli přímo zapleteni do válečných zločinů.

Zní to humánně, ale je to opravdu tak? Po desetiletí byly informace o příjemcích "Hitlerových důchodů" přísně utajovány i pro vlády zemí, jejichž občané tyto dávky pobírali. Nyní je jasné, že Německo platilo desítkám, nebo dokonce statisícům přisluhovačů režimu třetí říše. Platilo i v době, kdy mladiství vězni koncentračních táborů a lidé, kteří byli násilně odvlečeni na práce do Německa, nemohli mnohá desetiletí vymoci odškodnění.

Německé úřady stále nechtějí zveřejňovat informace o totožnosti důchodců a zdá se, že k tomu mají vážné důvody. Mohlo by se klidně stát, že mezi těmito příjemci byli skuteční váleční zločinci, vůči nimž nebyl vynesen rozsudek. Podle údajů Le Figaro dostává v Kanadě "Hitlerův důchod" 121 osob. Je zřejmé, že před několika lety bylo takových důchodců mnohem více.

V roce 2015 zemřel ve svém domě u Montrealu ve věku 93 let Vladimír Katrjuk (na obrázku v uniformě SS). Katrjuk patřil do 118. praporu Schutzmannschaftu, utvořeného z ukrajinských nacionalistů a bývalých vojáků Rudé armády, kteří byli zajati a kteří souhlasili s tím, že budou sloužit nacistům.

22. března 1943 zlikvidovaly represivní síly 118. praporu Schutzmannschaftu obyvatele běloruské vesnice Chatyň. Všichni byli nahnáni do kůlny na okraji obce, včetně starců, žen a dětí, a stavení bylo podpáleno. Ti, kdo se snažili dostat z ohně, byli zastřeleni. V důsledku represivní akce v Chatyni bylo zavražděno 149 civilistů, včetně 75 dětí a mladistvých, a také byly všechny obytné budovy zničeny.

Svědectví o účasti Katrjuka v této a také v několika dalších represivních akcích byla poskytnuta jeho kolegy ze 118. praporu Schutsmanshaftu, včetně náčelníka štábu Grigorije Vasjury a velitele čety Vasilije Meleška.

Vasjuru a Meleška orgány státní bezpečnosti SSSR vypátraly a zadržely o několik desetiletí později, oba byli odsouzeni k trestu smrti a zastřeleni. Podle výpovědí svědků Katrjuk v Chatyni osobně naháněl vesničany do kůlny a pak zastřelil ty, kterým se podařilo uniknout z ohně. Byla zjištěna účast Katrjuka v řadě dalších represivních akcí.

Po válce zločinec uprchl na Západ a v roce 1951 získal azyl v Kanadě. V posledních letech svého života byl Vladimír Katrjuk na seznamu Centra Simona Wiesenthala jako jeden z nejhledanějších nacistických zločinců. Kanada však nevydala Katrjuka a poslední kat Chatyně zemřel na svobodě, nikoli ve vězeňské cele.

Katrjuk nebyl členem SS, nebyl odsouzen jako válečný zločinec, byl zraněn a proto si z hlediska jednoduché logiky mohl klidně nárokovat platby německé vlády. Chatyňský kat se v Kanadě zabýval chovem včel. Není vyloučeno, že kratochvíle roztomilého kanadského stařečka byla podporována "Hitlerovým důchodem". Je docela možné, že tisíce neodsouzených nacistických přisluhovačů a kolaborantů, kteří se skrývali na Západě podobně jako Katrjuk, dlouhá léta dostávali zabezpečení od Německa.